Zákon o rozdělení z roku 1792 - Apportionment Act of 1792
 | |
| Dlouhý název | Zákon o rozdělování zástupců mezi několik států podle prvního výčtu. |
|---|---|
| Přijato | the 2. kongres Spojených států |
| Efektivní | 4. března 1793 |
| Citace | |
| Stanovy na svobodě | 1 Stat. 253 |
| Legislativní historie | |
| |
The Zákon o rozdělení z roku 1792 (1 Stat. 253 ) byl první Zákon o rozdělení prošel kolem Kongres Spojených států dne 10. dubna 1792 a podepsán zákonem Prezident George Washington dne 14. dubna 1792. Zákon stanovil počet členů Sněmovna reprezentantů Spojených států na 105, efektivní s 3. kongres 4. března 1793, a stanovil, že každému zástupci bude přiděleno několik zástupců na základě počtu obyvatel poskytnutého 1790 sčítání lidu. Konečné rozdělení, které nebylo součástí samotného zákona, bylo na základě „poměr jedna na každých třicet tři tisíc osob v příslušných státech“,[1] a použil Jeffersonova metoda[2] což vyžadovalo zlomek zbytky bude ignorováno při výpočtu celkového počtu zástupců každého státu. Tato metoda rozdělování se nadále používala až do sčítání lidu v roce 1830. Po vyřazení zbytků činila průměrná populace okrsek 34 436 osob.
Předchozí rozdělovací zákon byl schválen sněmovnou v únoru 1792 a Senátem v březnu 1792, ale byl vetoval prezidentem 5. dubna 1792.[1] Jednalo se o první prezidentské veto legislativy v americké historii.[3]
Pozadí
The Ústava Spojených států stanovil první rozdělení křesel ve Sněmovně reprezentantů a stanovil, že do tří let od prvního zasedání kongresu musí být provedeno sčítání („výčet“) obyvatelstva států. První sčítání se uskutečnilo v roce 1790. Článek I, oddíl 2, věta 3 Ústavy stanoví, že rozdělení křesel se provádí na základě počtu obyvatel a že každý stát má nárok na alespoň jednoho zástupce.[4]
Text
Zákon o rozdělení zástupců mezi několik států podle prvního výčtu.
Ať už je schválen Senátem a Sněmovnou reprezentantů Spojených států amerických v Kongresu, že od a po třetím březnovém dni tisíc sedm set devadesát tři bude Sněmovna reprezentantů složena z členů zvolených souhlasně poměr jednoho člena na každých třicet tři tisíc osob v každém státě, vypočítaný podle pravidla předepsaného ústavou; to znamená:
Ve státě New Hampshire čtyři;
ve státě Massachusetts čtrnáct;
ve státě Vermont dva;
ve státě Rhode Island dva;
ve státě Connecticut sedm;
ve státě New York deset;
ve státě New Jersey pět;
ve státě Pensylvánie, třináct;
ve státě Delaware jeden;
ve státě Maryland osm;
ve státě Virginie, devatenáct;
ve státě Kentucky dva;
ve státě Severní Karolína deset;
ve státě Jižní Karolína šest;
a ve státě Georgia dva členové.SCHVÁLENO, 14. dubna 1792.[5]
Původní účet
Legislativní historie
Předchozí rozdělovací účet byl vetoval předseda George Washington 5. dubna 1792 jako protiústavní, což znamená první použití práva veta amerického prezidenta. Washington vznesl dvě námitky v dopise sněmovně, který popisoval důvod jeho veta. První námitka uvedená v dopise byla, že návrh zákona neměl jednotný poměr k dosažení počtu zástupců k počtu obyvatel uvedených v návrhu zákona. Zadruhé, zákon „byl přidělen osmi státům více než jeden na každých třicet tisíc“, jak jej vymezil Článek I Oddíl II z Ústava Spojených států.[6] Následujícího dne se sněmovna pokusila zrušit prezidentovo veto, ale nedosáhla požadovaného dvoutřetinového hlasování a 10. dubna začalo úsilí o revizi zákona potřetí.[7]
Posouzení
26. března byl návrh zákona předložen prezidentovi. Mezi washingtonskými poradci došlo k velké neshodě, a proto vyzval Edmunda Randolpha, Thomase Jeffersona, Alexander Hamilton, a Henry Knox aby mu poskytli své názory na návrh zákona. Randolph a Jefferson uvedli, že návrh zákona stanovil celkový počet zástupců, 120, vydělením celkového počtu federálního sčítání lidu 30 000, byl protiústavní. Ústava požadovala, aby bylo možné určit velikost společného dělitele a rozdělení populace pobývající v každém státě tímto počtem. Sněmovna reprezentantů Spojených států. Také proto, že návrh zákona dal dalšímu členovi osm států s největším podílem, který zbyl po vydělení 30 000, bylo podle Randolpha „odporuje duchu ústavy“. Jefferson vyzval Washington, aby to vetoval, protože to bylo protiústavní a zavedl zásady, které by mohly být v budoucnu zneužity.[1]
Na rozdíl od Jeffersona a Randolpha oba Knox a Hamilton naléhali, aby návrh schválil. Knox argumentoval 3. dubna, že ústava je nejasná ohledně toho, „zda bude počet zástupců rozdělen na celkový počet všech obyvatel Spojených států, nebo na celkový počet obyvatel každého státu.“ Jelikož ústavnost zákona byla, řekl Knox, „pouze pochybnost nebyla prokázána, ale spravedlnost opatření zjevná, zdá se, že by prezident považoval za delikátní opatření rozhodnout o otázce v rozporu s předloženým zákonem“. Hamilton napsal Washingtonu následující den, že zatímco zákon ještě nepřečetl, zdálo se mu, že návrh zákona „plní všechny požadavky ústavy; a nelze popřít, že to provádí způsobem, který je v souladu s rovností . “ Podobně jako Knox, i Hamilton věřil, že „V případech, kdy lze rozumně přijmout dvě konstrukce a nelze je vyslovit v rozporu s veřejným blahem, se zdá správné, že by měl převládat legislativní smysl“ a návrh zákona by měl být podepsán do práva.[1]
Vetovat
Po zvážení obou stran argumentu Washington rozhodl, že Jefferson a Randolph mají pravdu, a Washington souhlasil s tím, že návrh zákona je protiústavní. Přesto se Washington obával, že jeho vetováním zvýší geografické napětí tím, že bude sousedit s jihem, protože Jefferson i Randolph pocházeli z Virginie. Další diskuse s Randolphem, Jeffersonem a Jamesem Madisonem však obavy Washingtonu rozptýlily a prezident se 5. dubna rozhodl vrátit návrh zákona Sněmovně reprezentantů se dvěma námitkami, že „neexistuje jediný poměr nebo dělitel, který by se příslušným počtem států se získá počet a přidělení zástupců navržených návrhem zákona “a to „Návrh zákona přidělil osmi státům, více než jednomu [zástupci] za třicet tisíc.“
Druhý účet
Po obdržení veto zprávy Washingtonu se Kongres 10. dubna 1792 rozhodl rozdělit zástupce na „poměr jedna na každých třicet tři tisíc osob v příslušných státech“.[1] Washington podepsal revidovaný zákon do práva 14. dubna 1792.
Viz také
Reference
- ^ A b C d E Papíry George Washingtona Archivováno 2009-01-24 na Wayback Machine
- ^ 3 Annals of Cong. 539 (1792)
- ^ Washington uplatňuje první prezidentské veto
- ^ „Příběh Josefa, komentáře k ústavě 2: § 630–35, 641–47, 673–80“. Zakladatelská ústava. University of Chicago Press. 2000.
- ^ https://www.census.gov/history/pdf/1790_Apportionment.pdf
- ^ Kongresová knihovna: Annals of Congress, House of Representatives, 2nd Congress, 1st Session, p.539. Citováno 2008-10-3.
- ^ James, Edmund J. (leden 1897). „První rozdělení federálních zástupců ve Spojených státech“. The Annals of the American Academy of Political and Social Science. 9 (1): 1–41. JSTOR 1009513.
Další čtení
- Celler, Emanuel. 1952. „Rozdělení Kongresu. Minulost, přítomnost a budoucnost.“ Právo a současné problémy 17 (2): 268-275.
- James, Edmund J. 1897. „První rozdělení federálních zástupců ve Spojených státech.“ Annals of the American Academy of Political and Social Science 9 (Jan.): 10-12.